Kurz tvůrčího psaní
15. února se třída 7. B v knihovně zúčastnila kurzu tvůrčího psaní vedeného Mgr. Andreou Procházkovou, Ph. D., která pracuje jako kurátorka a literární historička v Památníku písemnictví na Moravě a zaštiťuje každoroční literární soutěž Skrytá paměť Moravy. Jedná se tedy o osobu téměř nejpovolanější.
Žáky během kurzu přivedla k tomu, jak pracovat nejen se samotným textem, ale také se zvuky, chutěmi a barvami, které v nás mohou vyvolat nějaký pocit či prvotní myšlenku, a stát se tak základem pro příběh, který se nám pomalu rodí v hlavě. To si žáci sami vyzkoušeli a po hodině a půl začaly vznikat zajímavé texty, do kterých všechny předešlé vjemy zakomponovali.
Nakonec jsme si některé práce přečetli a zhodnotili jsme, že psaní není taková dřina, jak to může někomu na první pohled připadat, když se ovšem ví, jak na to.
Paní doktorce děkujeme.
Mgr. Markéta Mikuličová
Ukázky z některých prací. Z časových důvodů nedokončeno.
Sofie Lea Hůrská, 7. B
Přednáška ve škole před mnoha žáky. To je ten moment, kdy mi začalo bušit srdce. Mé ruce jsou na obou stranách umyvadla, svírají pevný bílý výrobek z porcelánu. Černé zatmění mi zhorší vizi, když se snažím na obraz v zrcadle kouknout. Ledové polštářky mých třesoucích se prstů mi dřou pod očima, jako kdyby se snažily smazat kruhy věčné únavy. Moji rozpačitost doprovází jemná a svižná meluzína, snažící se dostat z pod dveří na školní toalety. Trochu posmrknu, poté se vzpřímím a prudce nadechnu. Opustím místnost a jdu ke dveřím třídy. Proč si z toho dělám hlavu? Jen rychle odříkám nějaké téma a půjdu si sednout, ne? Před tím, než se má ruka natáhne, aby pohnula klikou, odvrátím pohled na své nohy a stehna. Má druhá ruka automaticky drží v pěsti mou hladkou sukni z polyesteru. Vtrhnu trochu zbrkle do třídy a představím se žákům. Pomalu a tiše se jako z donucení blížím k tabuli. Z „publika“ se ozývá jemné dunění o stůl. […]
Bára Malhocká, 7. B
Rick už v Jižní Americe strávil asi jeden měsíc a pořád se mu nepodařilo vyfotit zajímavou fotku vodopádů do své knihy Zázraky Jižní Ameriky. Byl z toho nešťastný a zároveň vystresovaný, neboť do konce vydání knihy zbývalo 5 dní a jemu chyběla jenom jedna fotka vodopádu.
Jednou odpoledne, když vítr silně bil do oken, Rick pootočil klikou své pracovny a vzápětí za sebou zabouchl dveře. Sedl si za psací stůl, rozsvítil lampičku a začal psát tlustou fixou popis k vodopádu, který neměl ani vyfocen, ale času měl málo. V půlce textu papír zmačkal a hodil ho do koše. Řekl si, že pokud chce vydat svou knihu, tak bez vodopádu, který všichni očekávají, to nepůjde. […]
Denisa Čapková, 7. B
V práci jsem slyšela samé ťukání kláves. Dnešek dobře nezačal, protože moje oblíbené bílé triko bylo špinavé. Na cestu domů jsem si dala žvýkačku, abych neměla v puse pořád oběd. Jela jsem autem, bolely mě nohy. Než jsem nastoupila, vítr mi odfoukl všechny papíry a dokumenty, které jsem musela dodělat doma. Otevřela jsem dveře od bytu. Můj nádherný pejsek Raf na mě už čekal. Měl hlad. Zabouchla jsem za sebou dveře a zamkla je tak jako každý večer. Udělala jsem si večeři. Měla jsem chuť na maso, protože jsem ho dlouho neměla. Udělala jsem si kuřecí salát. Rafovi jsem dala zbytky a granule. Šla jsem do sprchy. Musela jsem si umýt vlasy. Trvalo to dlouho, protože je mám kudrnaté. Zbývalo mi ale dodělat ty dokumenty. Vzala jsem fixy, abych mohla zvýraznit důležité věci. […]
Aneta Valová, 7. B
Když jejich čtyřčlenná rodina zastavila na jednom z odpočívadel, sedmiletý Martin se zeptal mámy: „Mamí, mají tady i jídlo?“ „Ale ovšemže mají,“ uklidňovala ho sestra Klárka. Když vystoupila z jejich rodinného auta, které bylo k prasknutí plné oblečení, hygieny, suvenýrů, zkrátka všeho, co člověk potřebuje na 10denní dovolenou v cizí zemi, přepadnul ji náhlý zvuk větru nejenom vanoucího, spíše fučícího. Trochu ji z toho začaly bolet uši, ale to bylo nejen kvůli větru, ale také kvůli měnící se nadmořské výšce. Když vešli dovnitř, Martin si sednul a jako nevychované dítě nepozorovaně sebral tátovi telefon a začal hrát hry, jenže rodiče, i když ho viděli, čert ví proč vůbec nic neřekli. Martin se začal vztekat a mlátit do stolu jako blázen, ale rodiče dvou sourozenců stále nic. […]
Filip Konrád, 7. B
Alexandr byl obyčejný třináctiletý Rus, který byl ale neobyčejně chytrý. Vymýšlel si různé malé robůtky, se kterými si hrál, anebo si stavěl bunkry. Bohužel žil v sirotčinci v Jakutsku na Sibiři, kde v zimě může být i -50°C. I když vyrůstal v extrémních teplotních podmínkách, stejně nebyl zvyklý na zimu. Měl pokojíček, kde mu často nefungovalo topení, takže ležel ve velké zimě s tenkou peřinou na tvrdé pryčně.
