Předávání ocenění za tvorbu školního sborníku v Praze se zúčastnila také Pavlína Kamenská, výrazná členka novinářského kroužku. Přinášíme ukázku jejího tvůrčího psaní. Dnes na téma recitační soutěž.

Upřímně musím přiznat, že učit „básničku" jsem se začala až den před třídním kolem. Naštěstí text byl lehký a navíc jsem recitovala společně s mou kamarádkou Marií Jančálkovou. Řekly jsme si, že možná než básnička bude lepší úryvek z nějakého dramatu nebo prózy.Vybraly jsme si pasáž ze Šalamouna, ve které se hádají dvě ženy o jedno dítě. Oběma nám bylo předem řečeno, že nemůžeme být hodnoceny, protože je to soutěž pro jednotlivce, ale i tak jsme se těšily, protože jsme si s textem vyhrály a chtěly to předvést.

Soutěž se konala v multimediální učebně, a tak jsme si všichni našli pohodlné místo na schodech. Z naší třídy jsme tam nebyly jen já a Maruška, ale i Jana Káňová a Kristýna Salajková. Nejdříve šly na řadu šesté a sedmé třídy a až potom osmé a deváté. Co se týče trémy, byla jsem na tom docela dobře. Možná to bylo i tím, že mi bylo jasné, že se v podstatě umístit nemůžu, a tak si to můžu udělat po svém. Myslím, že nejtěžší to měli šesťáci, kteří jsou prvním rokem na druhém stupni a k tomu ještě v jedné místnosti se staršími žáky. A už se začalo. V paměti mi asi z těch mladších uvízl přednes Pavla Patočky, který recitoval opravdu dlouhý text z knihy a na svůj věk si ho skvěle zapamatoval a i hlasově pěkně odříkal. V krátké pauze, kdy porota vyhodnocovala výkony těch mladších, jsme se mohli zapojit i my samotní a rozhodnout o vítězi divácké ceny.

Když se paní učitelky vrátily, mohlo se začít s osmými třídami čili se mnou. Moc jsem nevnímala ty přede mnou, protože teprve teď jsem pocítila tíhu nervozity. Výhoda byla v tom, že jsem nebyla sama a měla kolem sebe svoje kamarádky, které na tom byly stejně. Na vrchních schodech seděla parta čtyř holek, které se nemohly dočkat a zároveň by možná radši utekly. Zrovna když jsem to nejmíň čekala, přečetla paní učitelka naše jména, abychom se připravily jako další. A šlo se na to. Stoupnout si před všechny bylo trochu nezvyklé, ale pak už to šlo skoro samo. Jenom mám pocit, že jsem tu svoji roli vzala příliš vážně a přehnala to s křikem. No co. Hysterická matka, která ztratí své dítě křičet musí, ne? Jako poslední šla Jana s Kikou, které předvedly vážně herecký výkon, při kterém se Jana vžila do své role naštvaného muže natolik, že z ní šel až strach.V další krátké pauze, ve které se porota radila o třech dalších nejlepších z nás, přišla paní zástupkyně Šárka Čeperová, která je mimochodem naše češtinářka, aby nás povzbudila a pochválila.A taky recitovala. Někteří se smáli tak, že skoro spadli ze schodů, a asi jsem mezi nimi byla i já.

Když přišlo vyhlášení, nálada byla úplně jiná než na začátku. Protože to měli všichni za sebou, byli uvolněnější a po výstupu paní učitelky Čeperové i vtipně naladěni. Nevím, kdo přesně vyhrál, ale to si ostatně můžete i přečíst ve výsledcích. My holky jsme se sice umístit nemohly, ale i tak nás porota ocenila. Jana a Kristýna naprosto bezkonkurenčně vyhrály cenu diváka a mně a Marušce předali diplom za dramatičnost. Také jsme byly vyzvány, abychom se přihlásily i příští rok, protože jsme prý vážně dobré. A mám pocit, že se pokusíme ještě zlepšit a příště zkusit štěstí jako jednotlivci.

Související články a odkazy

• Okresní kolo v recitaci
• Říkáte-li veršům…
• Fotogalerie (MěK Břeclav)