Když Centrum ekologické výchovy Pálava ve spolupráci se Základní školou Mikulov, Valtická 3 a Gymnáziem Mikulov vyhlásilo VI. ročník literární soutěže s ekologicko-přírodovědnou tématikou Zelené pero Jaromíra Tomečka, paní učitelku Prknovou hned napadlo, kterou práci do soutěže pošleme. Přesto jsme zadali slohový úkol v několika třídách a připojili jsme ještě dva příspěvky. Uzávěrka soutěže byla 31. března.

Včera ráno mě potkala na chodbě paní učitelka Malinová a gestem mi naznačila, že se mám u ní pozdržet.Vtom se začala prohrabovat papíry ve složce a přitom sdělovala cosi nejistého a já jsem v tu chvíli nevěděla, jestli mám očekávat pozitivní zprávu, nebo spíše se připravit na věc nemilou. Převážilo to druhé a v obavách jsem čekala, co se „zas stalo". Mezitím paní učitelka našla, co hledala, a s úsměvem mi podává jakýsi papír, jenž jí byl svěřen při páteční návštěvě mikulovské galerie. Ale nebyl to ledajaký papír. Byl to diplom pro Karolínu Lauckou z 9. B za 2. místo ve zmiňované literární soutěži.

Myslím, že ani nemusím dodávat, že paní učitelka Prknová měla na mysli právě Karolíninu práci při čtení propozic soutěže. Ale měla bych připojit vysvětlení, jak k takovému soudu paní učitelka došla. Jde totiž o Karolínin text z letošního autorského čtení.
Karolíně blahopřejeme k úspěchu a chceme pochválit také Karolínu Nevělíkovou z 9. B a Filipa Garšice z 8. C za jejich literární snažení.

Střet člověka s přírodou

Co vás napadne při slově střet? Mě osobně tedy nekonečný souboj mezi člověkem a přírodou. Jen málokdy žije člověk v souladu s přírodou.

Všimli jste si někdy, jak se svět kolem nás mění? Čím je člověk "modernější", tím více příroda trpí. Když člověk vykácel tropické lesy, nezničil tím domov jen zvířatům, ale také sobě samotnému a tím myslím domorodcům. Ze čtyř milionů pralesních indiánů zůstalo už jen pouhých sto dvacet tisíc. Šok, co? Ale jak už jsem řekla, zvířata na tom nejsou o moc lépe. Většina zvířat je ohroženým druhem a ta, která ne, tak už za chvilku také budou. Takže je docela možné, že naše děti či vnoučata nebudou ani pořádně vědět, jak vypadá takový slon nebo žirafa. V lepším případě je uvidí už jen někde v zoo. A proč to všechno?

Protože bílý muž si chce dokázat, jak je mužný. A řekněme si pravdu. Ono to už ani tak těžké není. Se vší tou moderní technikou to má mnohem snazší než v minulosti. Proč si to ale nedokáže jinak? To pro něj není dost mužné a dost adrenalinové jít za svou manželkou a říct jí: „Miláčku, tady máš moji kreditní kartu a já pohlídám děti." Když ještě zůstaneme u zvířat, tak co třeba slon? Je loven pro slonovinu. Teď po pravdě, vy chcete mít někde v obýváku nějakou předraženou sošku ze slonoviny, na kterou se bude jen prášit?

Příroda se ale brání. Za poslední léta bylo mnoho přírodních katastrof, při kterých zahynulo tolik lidí. Kdo myslíte, že zvítězí? Člověk, či příroda? A jak to celé vůbec dopadne?

Karolína Laucká, ZŠ Břeclav, Slovácká 40, 9. ročník

Skály

Pod pojmem skály si skoro každý představí vysoký kus kamene, který se jen tak povaluje v přírodě, ale tomu tak není!

Skála není jen kus kamene, který překáží, ale je to citlivá část přírody, jako urostlý muž, který čeká na svou dívenku...

Já osobně jsem za ně moc ráda, jelikož jsou součástí sportu, který provozuji. Jen si to představte. Je krásný letní den, baví vás lezení, a proto jste vyrazili do skal. Svítí sluníčko, nebe bez mráčku a přitom sportujete v přírodě. Nádhera!

Jak jsou velmi krásné, tak jsou i velmi nebezpečné. Když jsme byli na táboře na Slovensku, vydali jsme se lézt do bývalého lomu. Lezeme, lezeme a naráz mi zůstane obrovský kus kamene v ruce. Ono by to celkem bolelo, kdyby na někoho spadl.

Existují různé typy skal. Pískovce, slepence, žula, ale pro mě je nejlepší vápno. Jsou různě vysoké, rozmanitě vytvarované, mají odlišnou strukturovitost. Je poměrně nepříjemné, když lezete v zimě, chytnete se za dva prsty malého chytu sotva na půl článku, začnete se zvedat do dalšího chytu a ruka vám ustřelí. Potom máte na prstu šeredně sedřenou kůži a nemálo to bolí. Věřte mi, mám s tím vlastní zkušenosti. Čím je skála drsnější, tím je riziko poranění větší. Asi sotva si sedřete prsty na hladké skále, co?

Važme si skal, protože jsou nenahraditelné. Sice existují napodobeniny, umělé lezecké stěny, ale to už není ono. Ty jsou vhodné na pořádný trénink!

Karolína Nevělíková, ZŠ Břeclav, Slovácká 40, 9. ročník

Pytláci

Jedna z mála afrických oáz byla obklopena spousty zvířaty, z nichž některým hrozilo vyhynutí. Sloni, antilopy, nosorožci, všichni se nakláněli nad vodní plochou, uši napnuté, aby mohli dostatečně rychle reagovat na nebezpečí. V tom zazněl výstřel, vzápětí druhý a třetí, zařvaly motory a z nedalekého křoví vyjely dva džípy. Zvířata, hnaná pudem sebezáchovy vyrazila pryč, jenže co to bylo platné proti kulkám a sítím. Pytláci na autech stříleli po všem, co se jen hnulo, ale mlčeli. Byli to profesionálové, kteří nedávali najevo své emoce a pytláctvím se živili. Slon, kterého postřelili do nohy, řve, dupe a mlátí kly. „Bacha, tenhle se chce prát," zakřičel pytlák v klobouku a ostatní přikývli.

Dvě hodiny po tom na místo dojel jiný džíp, tentokrát však nenaložený pytláky, nýbrž správci parku. Vysedli a přešli k mrtvole slona, jemuž chyběly kly. „Sakra, už se jim to podařilo znovu," řekl přes rameno vysoký černoch s puškou přes rameno. Druhý, běloch s plavými vlasy a vousy, přikývl. „Jo, jenže jak tomu chceš zabránit, Jacku? Je nás málo a rezervace je velká," zkonstatoval a šel nastartovat. Jack se k němu připojil za chvíli, na tváři zachmuřený výraz. „Fakt by to chtělo víc lidí, Paule..."

„Jenže nejsou prachy, tak je to," dopověděl za něj Paul a ušklíbl se. „Takže nezbývá než se rozdělit, každý jeden džíp a jezdit sem a tam. Oni se nakonec ukážou." Jack zavrtěl hlavou: „Ne, už tak je jich víc než nás, sami by jsme proti nim nic nezmohli. Nezbývá než zkoušet štěstí."

„Šéfe, tamhle je nějaký auto," poznamenal nevzrušeně jeden z pytláků. Gregor Shifter se otočil, zamžoural na obzor a kývl. „Asi správce parku, ať si tam klidně je," prohlásil a znovu se dal do počítání peněz. Kdo by řekl, pomyslel si, že to bude tak snadné. Zabiješ pár zvířat, stáhneš kůže, uřežeš kly a překupníci ti za to zaplatí majlant. Usmál se. Ano, tohle je výborný džob.

„Jacku, nalevo od nás stojí dva džípy," křikl na něj Paul. Jack zastavil auto, otočil hlavu po směru a něco zamručel. Pak, o něco hlasitěji, řekl. „Pytláci." Druhý ze správců kývl a John nastartoval auto. Celou cestu k pytlákům jeli mlčky, zaměstnaní svými myšlenkami a pocity. „Takže...vlítnem na ně nebo si s nimi promluvíme?" prolomil nakonec ticho Paul. „Promluvíme," odpověděl John a zastavil. Pytláci už drželi v rukou pistole a jeden z nich, vysoký chlap v hnědém klobouku se šklebil. Oba dva správci vystoupili, nervózní, protože lovců bylo hodně. Víc, než čekali. Ten v klobouku se chraplavě zasmál a postoupil dopředu. Paulovi neuniklo, že všechny hlavně míří na ně. „Předpokládám, že jste nás dojeli zatknout, hm? Musím nesouhlasit, bohužel, ale chápete to, je to výnosnej podnik a vy jste jen dva." John otevřel pusu, znovu ji zavřel a nakonec promluvil. „Je to nelegální." Je zajímavé, jak vám tváří v tvář smrti vyschne v puse. Vůdce pytláků se znovu zasmál a Johnovi ten smích začínal lézt na nervy. „Tak ať, jenže, otázka zní, co s tím naděláte vy dva? I kdybyste nás zatkli, přijdou další a pak další. Takže vy teď odhodíte zbraně, nasednete do džípu a odjedete, hm?" Správci poslechli, nasedli do džípu a odjeli. Co jiného jim zbývalo...

Jedna z mála afrických oáz je obklopena různými zvířaty. Pijí, uši napjaté, očima neustále těkají po okolí. V tom se ozve rána a z křoví vyjedou dva džípy. Zvířata, hnaná základním pudem sebezáchovy se vydala na útěk, jenže s tím pytláci počítali. Slona, který zaostával za stádem oddělily a nyní se ho snažili skolit. Gregor Shifter vyskočil z džípu, pozvedl pistoli, namířil a vystřelil. Trefil se, ovšem slona to nezabilo, pouze naštvalo. Zařval, vzepjal se na zadní a Shifter si pozdě uvědomil, že stojí přímo pod ním.

Filip Garšic, ZŠ Břeclav, Slovácká 40, 8. ročník