Takový titulek nese sborník původních literárních textů ze školní přehlídky autorského čtení.

Navzdory názvu jsme si včera udělali krásné odpoledne, když jsme se usadili v multimediální učebně a zaposlouchali se do myšlenek uspořádaných do odstavců či strof. Autory uměleckých textů byli sami žáci druhého stupně. Tvůrčího ducha prokázali již v čase předvánočním, kdy svá díla tvořili, včera museli přidat i umění řečnické. Třebaže bylo uděleno sedm diplomů za poutavý přednes, vítězi byli všichni, kteří svým tvůrčím počinem přispěli. Letos se sešla rovná třicítka příspěvků.

Kdo tedy zaujal nejvíce? Vojta Ondryska pohádkou o rybářích, Lucka Studénková receptem na nápoj proti zlobě, Michal Rez a Jenda Polách verši o vojácích, Adam Drtílek příběhem o německých příborech, Štěpán Káňa vzpomínkou na strastiplné cestování vlakem z Ivančic do Břeclavi. Cenu diváka si odnesla Kača Dudová, která úchvatně vyjádřila, že život je boj, ale stojí za to žít!

Válka

Autor: Kateřina Dudová 9. B

Ač si to neuvědomujeme, válčíme se vším celý život .

Když jsme byli batolaty, válčili jsme s nožičkama a učili se chodit, pak jsme se s tím vyrovnali a svou první válku vyhráli. Později, když jsme si hráli s našimi vrstevníky na pískovišti, válčili jsme o kyblíček nebo lopatičku. Spor byl vyřešen většinou pískem v očích, cizím prstem v nose. Ve školce jsme bojovali s odloučením od maminky, tenhle boj býval zapomenut po pěti minutách mezi dětmi. Taky jsme vedli válku s tkaničkami od bot. Tento boj mohl trvat hodně dlouho a někdy i pár měsíců.

V první třídě jsme válčili s písmenky. V průběhu dalších let válčíme s matematikou nebo zeměpisem, s rodiči, učiteli, kolektivem, s první láskou, druhou láskou, s přípravou na střední školu. A v té chvíli si začínáme myslet, že známe celý svět. Jenže, jak už to bývá, opak je pravdou. Po střední škole buď jdeme na vysokou, nebo sháníme pracovní místo. To je nám okolo dvaceti, jsme odkázáni sami na sebe a vedeme boj se samotným bytím.

V práci nastanou komplikace se šéfem, s kolegy, válčíme s nedostatkem času či peněz. I v těchhle chvílích válčíme s rodiči, kteří buď nepochopili, že jsme dospělí, anebo naopak to pochopili až moc dobře. A počítají s tím, že se odstěhujeme, najdeme si manžela a budeme mít hromadu dětí. Pokud jsme se rozhodli pro vysokou školu, opakuje se všechno přesně tak, jako na základní škole. A opět válčíme s učivem, s profesory i rodiči.

Postupem času stárneme, naším nepřítelem se stávají  nejrůznější nemoci, bolesti zad, kloubů, móda a nejčastěji moderní technika. S dotekem nostalgie sledujeme, jak a s čím válčí naše děti a vnuci.

Každý den válčíme s něčím. Jen si vzpomeňte, co jste dělali ráno. Nemohli jste se domluvit s toastovačem, s fénem na vlasy anebo se zipem na mikině. Možná, že je dobře, že si takové války nebereme k srdci. Bereme je jako nutný stereotyp...A já teď válčím s tímhle autorským čtením. A nejsem si jistá, zda tuhle válku vyhraji.