Je poslední lednová sobota a od rána se mi honí hlavou myšlenky, jak nejlépe vystihnout, že zápis není jen úřední akt. Letos jsem se k němu přichomýtla jen náhodou, ale těch pár minut mi připomnělo, že se mi uložil do paměti jako den výjimečný. Tento den má totiž svůj půvab, zcela nenápadný půvab (tady mi pomohl pan Bunuel - tildu si prosím domyslete).

Zápis je především splnění povinnosti, kterou školám ukládá zákon. Proto k němu mí kolegové na prvním stupni přistupují se vší zodpovědností, ale zároveň i hravostí, aby z dětí spadla nejistota, aby se zbavily obav, možná i strachu, aby měly pocit bezpečí. Ten jim poskytnou rodiče, ale také paní učitelky a pan učitel Čápek - svou vlídností, úsměvem, milým rozhovorem. Skoro polovina zapsaných dětí si školu prohlédla již před čtrnácti dny, kdy se brány Slovácké na jedno odpoledne rozevřely a budoucí prvňáčci mohli vstoupit. A je jedině dobře, že maminka nebo tatínek, někdy babička přivedou své děti do školy ještě před zápisem. Procházejí se po chodbách, nahlédnou do tříd a přitom si povídají s paní učitelkou. Když přijdou pak k zápisu, školu už trošku znají a stává se, že hledají tu „svou průvodkyni" a čekají, až bude u jejího stolečku volno.

Zimní odpoledne přechází v soumrak, poslední žáček je zapsán, pomůcky uloženy k roku. Ale ani teď nikdo z učitelů neodchází hned domů. Zůstávají chvíli spolu. Tak jako společně zápis připravovali, tak jako společně zapisovali. V malé sborovně není k hnutí, ale vzduch je nasycen radostí. Všichni kolegové na prvním stupni ví, že tento den se mohou stoprocentně spolehnout jeden na druhého. Ví, že těch osmdesát devadesát dětí se zapsat musí. Avšak přichází čas loučení, neboť nazítří je další významný den - pololetní vysvědčení.

Zapsané a přijaté děti se mohou těšit na přípravný kurz, zatím nahlédněte na ten loňský.