Tuto větu možná včera doma řekla Katka, Maruška, třeba Martin, Lucka, ale také si nemusel vzpomenout nikdo ze žáků 4. C. Ale tomu nevěřím.

Učím na druhém stupni, ale letos mi byly svěřeny také dvě třídy na prvním stupni, kde se snažím poučit mé školáky o naší vlasti. Když se učíme o řekách, městech, horách, říkáme tomu malý zeměpis, když zkoumáme, jak to bylo dříve, je to malý dějepis. A včera přišel na řadu pravěk.

Když jsem si o víkendu chystala přípravu, napadlo mě, že čtvrťákům představím mé žáky z 9. B Kubu Holobrádka a Štěpána Káňu, kteří jsou experti na pravěk. Jim jsem to ale napřed nesdělila, protože vím, že jsou to hoši svědomití a důkladně by se na besedu připravovali a tím by ztratili svůj drahocenný čas před pololetím. Navíc jsou to skautští instruktoři a s mladšími svěřenci mají zkušeností habaděj. Sice mě mrzelo, že Kuba nebyl ve škole, ale Štěpán to zvládl i sám na jedničku.

V pondělí ráno jsem Štěpána požádala, zda by nešel se mnou do vlastivědy a zda by nepovyprávěl o pravěku a jeskynních nálezech, když to teď studuje. Ochotně mi vyhověl a po velké přestávce jsme se společně vydali do třídy. Vedl si jako profesionál. Začal otázkou a děti na něho chrlily vše, co kdy slyšely o době lovců mamutů.
Nepřekřikovaly se, ale čekaly, až je Štěpán vyvolá. Když odešel, vše jsme si shrnuli, udělali zápis a zadali domácí úkol. Myslím, že jsem měla dobrý nápad. A až bude Kuba ve škole, podíváme se všichni tři na úsvit českých dějin (pokud je na čtvrt hodinky uvolní pan učitel Kocáb z fyziky - věřím, že ano).